Profesní síť LinkedIn s největší pravděpodobností nemusím představovat nikomu z vás. Buď už na ní jste také, nebo ji znáte alespoň z doslechu. Chtěla bych vám vyprávět svůj příběh. I když to bohužel nebude pohádka, která končí šťastně. Bude to spíše ponaučení se z chyby, která mě připravila o dva roky tvrdé práce a dřiny.
S LinkedInem jsem se poprvé seznámila asi před 13 lety. Do té doby jsem byla pasivně aktivní pouze na Facebooku.
„Je to super. Najdeš tam spoustu zajímavých lidí a myšlenek,“ říkala mi moje tehdejší kolegyně.
Tak dobře. Založila jsem si profil a napsala o sobě pár základních informací. Dále jsem nechala profil žít vlastním životem.
Poprvé jsem byla na LinkedInu aktivnější v roce 2012. Pracovala jsem jako manažer prodejního týmu v jedné pojišťovně a právě tato profesní síť mi měla pomoci najít vhodné kolegy.
Jenže… I taková aktivita potřebuje svůj čas a nadšení. A přesně to mi tenkrát chybělo. Proto mi nic, co jsem udělala, nefungovalo. A proto i můj zájem rychle opadl.
O několik let později ale přišlo covidové období, které pomohlo řadě systémů a aplikací k rozkvětu. A tak tomu bylo i v případě LinkedInu.
Více a více firem začalo profesní síť využívat pro své obchodní aktivity.
Jinak tomu nebylo ani u nás. Začátkem roku 2021 jsme se v INITED začali soustředit hlavně na obchod. A právě LinkedIn jsme do obchodní strategie také zařadili.
První jsem s aktivitami na téhle síti začala právě já, a to:
Když jsem se o svůj profil začala pravidelně starat, měla jsem v síti téměř 1200 spojení.
Nic moc, co?
Nevadilo mi to. Byla jsem připravena s tím něco udělat. Měla jsem totiž chuť i nadšení a věřila jsem, že právě LinkedIn bude ten pravý kanál, který nám pomůže získat více zakázek.
Jenže… Celé to bylo těžší, než jsem čekala.
Moje síť a vlastně celý LinkedIn na moje aktivity nereagoval zrovna kladně. Myslím tím ve smyslu „zhlédnutí mých příspěvků“ a také celkové aktivity u mých postů. Navíc k tomu byl skeptický i můj šéf Jarda.
Odradilo mě to? Naopak. Ještě více mě to vyburcovalo.
Prvotní neúspěch pro mě byl spíše impulsem, abych se o této profesní síti dozvěděla více.
A pak to přišlo… Po systematickém a nepřetržitém přemlouvání se mi podařilo do „projektu LinkedIn“ nadchnout i Jardu a domluvit nám školení.
A nejen to. Dokonce jsme zorganizovali svou zatím největší marketingovou akci, kterou jsme nazvali „dubnová masírka“.
Každý den kromě víkendu jsme na firemní stránku i soukromé profily dávali nové příspěvky. Měli jsme na to vytvořený plán a očekávání byla veliká – chtěli jsme se dostat do povědomí uživatelů a také firem, které nás zajímají.
Nutno říci, že nás velice překvapilo, kolik času si taková příprava vzala. Výsledek ale stál za to – cíl jsme splnili!
Pamatuji si, že jsem si volala s jedním z našich klientů, který mi po zvednutí telefonu řekl: „Dobrý den, Jani, vás je na tom LinkedInu plno. Velmi rád si čtu vaše příspěvky.“
Wau!!!
Byla jsem na sebe tááák pyšná. Znamenalo to totiž, že to dělám správně.
Postupem času kladných ohlasů na naši aktivitu přibývalo. A to nejen od současných klientů, ale také od těch potenciálních.
LinkedIn se tak stal nedílnou součástí mé pracovní náplně.
Základem pro mě byl přesně definovaný plán. Využívala jsem tohle schéma:
Začátkem tohoto roku se mi konečně začalo dařit i z pohledu čísel.
Mé příspěvky dosahovaly dvojnásobného zobrazení. Můj zpravodaj sledovalo více než 350 lidí. A ve své síti jsem měla téměř 5000 spojení.
Tak co? To už je celkem dobré, ne?
Jenže… Před pár měsíci jsem udělala jednu velkou chybu.
Možná za to mohla moje příliš velká naivita v to, že se mi nic nemůže stát. Možná za to mohla moje moc velká sebejistota, že „dělají jen bububu“. Možná…
Abyste tomu rozuměli – každý týden jsem si pomocí filtru zobrazila seznam lidí a ty jsem jednoho po druhém žádala o spojení.
A právě za toto jsem dostala od LinkedInu dvakrát omezení účtu na 24 hodin.
Podezřívali mě, že využívám automatické nástroje na přidávání lidí do sítě. Fakt ne… Vše jsem dělala já.
Dávala jsem si tedy více pozor a nepřidávala spojení tak rychle.
I přesto jsem to brala celkem s humorem a dost na lehkou váhu – což byla moje velmi, opravdu velmi velká chyba, která mě o vše připravila.
Byl to týden jako každý jiný. Bylo to úterý jako každé jiné. Přihlásila jsem se, popřála lidem k narozeninám, vyjela si seznam potenciálních kontaktů a vesele jsem rozšiřovala svou síť.
A pak… Vyskočila na mě stránka, že mám omezený účet a že chtějí můj doklad totožnosti.
No dobře. Tak tedy pošlu občanku a oni mi to odblokují. Přece mi nevezmou účet.
Ach jo… Můj velký omyl. I přes to, že jsem udělala vše, co po mně chtěli, účet mi nevrátili. TRVALE OMEZEN – takhle znělo rozhodnutí, které mi přišlo mailem.
Nemohla jsem tomu uvěřit.
Nechtěla jsem se vzdát. Napsala jsem na technickou podporu a poprosila je o přezkoumání. Stejný výsledek – ÚČET JE TRVALE OMEZEN.
Zajímalo mě, jestli i ostatní mají podobnou zkušenost. Tak jsem šla na Google a hledala. A víte co? Nenašla jsem o tom ani čárku.
Žádná diskuze, žádný článek. Prostě nic.
Co teď? No… Nic. Vztekání ani slzy nepomohly. A litovat se? To přece nic neřeší.
Víte ale, co mě na tom štve nejvíc? Že jsem opravdu neudělala nic, za co bych měla mít trvale omezený účet.
Správně to napsal Jarda: „Když budete pracovat jako stroj, stroj vás vyhodnotí, že jste stroj. Stroji nevysvětlíte, že stroj nejste.“
Založila jsem si nový účet. Chtěla jsem to zkusit znovu a lépe.
Jenže… I toto mi LinkedIn zamítl. Po třech dnech na mě vyskočila úplně stejná stránka. Poslala jsem znovu svůj doklad a čekám a čekám…
blablabl