V pracovním procesu jsem přes patnáct let. Za tu dobu jsem si vyzkoušela práci v kanceláři jen se šéfem, v kanceláři s kolegy a open office. Poslední tři roky pracuji home office – u nás ve firmě je to velká výhoda a bonus.
Díky dnešní době a situaci po celém světě již home office není sprostým slovem pro drtivou většinu společností. Komu by se nelíbilo vstávat minimálně o hodinu později (ušetří se cesta do práce) a jít si sednout k PC v pyžamu nebo v teplákách, že? Nemusíte řešit, jak vypadáte (když nemáte videokonferenci), nemusíte vybírat oblečení na schůzky, nemusíte vlastně nic. Jste doma, v pohodlí na své židli nebo na gauči a řešíte věci po svém a svým tempem. Nemusíte se bát, že se rozrazí dveře a tam bude stát naštvaný šéf a nutit vás rychle rychle do dodělání nějakého projektu. Maximálně vám od něj přijde mail anebo vám zavolá. Je to super, že? Taková svoboda… Ale…
Obvykle jste v kanceláři jako první hned na sedmou hodinu. Než přijdou ostatní kolegové, uděláte kus svých pracovních povinností. Sedíte i doma v sedm u PC? Máte na práci dostatečný klid? Můžete se otočit na kolegu a poradit se s ním? Pochybuji. Pracovat z domova se musíte naučit.
Vynechme teď korona krizi. A zaměřme se na to, co vlastně home office znamená pro váš život. Kdybyste se mě ještě před dvěma dny zeptali, zda vidím nějaký zápor v tom, že pracuji z domova, řekla bych vám jednoznačně ne. Dnes bych vám řekla minimálně jeden – avšak velmi důležitý zápor.
Může za to jeden neočekávaný telefon se šéfem. Řešili jsme pracovní věci a zabrousili i do soukromého života. Vyprávěli jsme si navzájem, jak se máme, co je nového, atd… Při jeho vyprávění mi v hlavě pořád kolovala jedna věta: „Já tohle vůbec nevím.“ A pak jsem se zamyslela více. Co já vlastně vím o svých spolupracovnících? Znám jejich práci, časové rozvržení a styl komunikace. Tak to by byla práce. A co soukromý život? Mají rodinu? Co dělají ve svém volném čase? Jaký mají životní cíl?
Jeden z kolegů má malé dítě (občas jsem slyšela jeho smích při ranních scrumech). Další kolega má přítelkyni (mluvil o ní, když jsme řešili práci). Další kolega má asi také přítelkyni (jen hádám). Tohle je prostě ostuda. Pracuji s nimi více než tři roky a vůbec nic o nich nevím. A důvod? Když si spolu píšeme nebo spolu mluvíme, tak řešíme projekty. Vůbec nevím, jací jsou kluci opravdu – uvnitř. A oni neznají mě. Chybí nám přímý sociální kontakt.
Jaké z toho pro mě plyne ponaučení? Ptát se i na jiné věci mimo práci – i když nám to schůzku prodlouží o pět až deset minut. Informace, které zjistím, pro mě i pro ostatní můžou mít neocenitelnou cenu.
